Tak se přiznejte, navštívili jste Jeden svět? Byli jste se podívat aspoň na jeden dokument, nebo jste raději vyrazili na úžasný koncert skupiny Gothart, trochu si zatančit, zavlnit se v rytmu svěží balkánské hudby?
Já se přiznám – tuším, že v Metropolisu jsem četla, že festival Jeden svět je nejchmurnější filmový festival, který se u nás koná, dávám tomuto názoru zapravdu. Vybrala jsem si několik dokumentů, ale z časových důvodů jsem se dostala jen na jeden. I když, jak nad tím teď přemýšlím, tak je to asi dobře, protože bych se z toho vzpamatovávala ještě teď… V popisku sice stálo “pro silné povahy”, ale říkala jsem si, to přece dám. Jsem zvyklá z těch krváků a všelijakých šílených filmů, které jsem kdy viděla – tohle přece nemůže být o nic horší.
Opak je pravdou! Když si uvědomíte, že všechno to, co jste doposud viděli byla pouhá fikce a to, na co se díváte “v tuhle chvíli” v sále kina je skutečnost, tak vám opravdu začne běhat mráz po zádech!!! Možná jste někdo viděl dokument Opuštění. (Pokud ne, spí se vám dobře.) Šlo v něm o to, jak se v Bulharsku vypořádávájí s péčí o hendikepované děti – konkrétně léčebna v Mogilinu. Buď zdejší vládu nezajímají hendikepované děti, nebo tohle prostě nechápu. Nikdo se o ně pořádně nestará – sice ošetřovatelé děti nakrmí (ale jejich výživa není tak pestrá a vydatná, aby neztrácely na váze) a umyjí, ale to je snad tak všechno. Kde je porozumění, láska, kterou velmi potřebují, snaha zlepšit jejich stav? Nikdo s nimi nekomunikuje, nikdo je nepohladí. Režisérka dokumentu, Kate Blewett, se do léčebny po dobu devíti měsíců opakovaně vracela. Výsledek jejích zjištění byl pro mě šokující, i když asi se dal očekávat – mezi dvěma návštěvami zemřely dvě děti, stav ostatních se zhoršil (ti, kteří se dříve nějak projevovali, působili odevzdaně) atd. Ještě mi v uších zní věta: “Pokud nemá horečku, tak je pro nás zdravý.” Ale pokud má někdo zlomenou nohu, tak to je naprosto v pořádku… Že si chlapeček žužlá palec až ho nakonec musí uříznout, to je taky naprosto v pořádku – má přece ještě devět dalších prstů….
Když jsem šla ten den spát, měla jsem ještě před očima vyhublou slepou dívku, kterou čekala pouze jedna smutná vyhlídka, stejně jako všechny ostatní – ležet v posteli do konce svých dnů, ven se dostat jenom cestou do nemocnice a zpět.
Ale abych nezůstala jen u černého vidění světa, rozhodla jsem se také zajít na afghánský tanec – to bude něco veselejšího a optimističtějšího. A taky že bylo 
) Prostory Starého pivovaru, kde se akce konala byly naprosto našlapaný a lidem se líbilo. Není divu – obě dámy se svého úkolu zhostily velmi dobře a v doprovodu hudební skupiny Bakhtar předvedly svůj um. Společně pak dokázali naplnit místnost energií. Naživo jsem afghánský tanec minulý čtvrtek viděla poprvé a myslím, že předčil má očekávání, i když už vím, co od tanečnice jako je Bri Hurley můžu čekat, Lucilla mě velmi mile překvapila ;o)
Pokud máte rádi tanec v jakékoliv podobě a budete mít někdy příležitost, určitě si některou z nich nenechte ujít.
